Louč

K osvětlení příbytků nebylo třeba zapalovat celou hranici dříví, když k tomu stačila jedna louč, jedna dračka. Od velkého ohně bývalo v domě plno kouře a horka a také se spotřebovalo hodně dříví. A tak lidé nahradili hromadu chrastí jedinou hořící třískou ­ loučí. Ze suchého, rovného polena odsekávali loučky asi půl metru dlouhé a zapalovali je. Louč byla významným vynálezem. Užívala se až do dvacátého století.

Přinutit louč, aby hořela, nebylo tak jednoduché. Plamen vždycky šlehá vzhůru po dřevě, protože se vzduch kolem hořícího dřeva ohřívá. A teplý vzduch je lehčí než studený. Stoupá vzhůru a táhne za sebou plamen. Proto tedy bylo třeba držet louč trochu nakloněnou, hořícím koncem dolů, jinak by zhasla. Avšak nebylo možné držet ji stále v rukou. Zařídili to jednodušeji: upevnili louč do svícnu. Svícen, to byl sloupek na podstavci. Ke sloupku byly připevněny železné klíšťky, do nichž upevňovali louč. Louč dávala pěkné, jasné světlo.

Bylo třeba klást pod louč železnou desku, aby nevznikl požár, hlídat, aby shořelá louč byla včas nahrazena novou. V době, kdy dospělí pracovali, dohlíželo na louč obyčejně některé z dětí.

Existují i louče vyráběné z dřeně rákosu namočené v tuku nebo vosku. Rákosová louč 60cm dlouhá může hořet téměř hodinu a je velmi levná. Vyrábí se sloupnutím zelené kůry a vysušením dřeně, která slouží jako knot. Ponechá se jeden nebo dva úzké proužky kůry jako opora. Dva proužky prodlouží výdrž louče ale zeslabí intenzitu světla.

Obrázek louče upevněné v železných klíšťkách. Zdroj: www.elektrika.cz

Obrázek rákosové louče upevněné v železném držáku na kameni. Zdroj: Wikipedia

Držáky loučí. Převzato ze stránky: www.markland.org