2-1: Císařové, králové a velmoži¶
[K.REVIZI]
Císaři a králové jsou nejvznešenější lidé, kteří mají větší čest a moc než všichni ostatní, aby spravedlivě udržovali a chránili zemi, jak jsme uvedli na začátku této části. Chceme mluvit nejprve o nich, protože jsou jakoby počátkem a hlavou ostatních. Ukážeme, co jsou zač a proč se tak jmenují, proč je vhodné, aby existovali, a jaké zaujímají postavení, jakou mají moc a jak by ji měli využívat a poté budeme hovořit o ostatních velmožích.
Zákon 1: Úřad císaře¶
[K.REVIZI]
Co je úřad císaře a proč se mu tak říká, proč je správné, aby existovalo, a jaké má postavení
Být císařem je velmi vysoký úřad, vznešený a vážený nade všechny ostatní světské úřady, které mohou lidé na tomto světě zastávat.
Vládce, jemuž Bůh udělí tuto čest, je zároveň králem i císařem a proto mu podle zákona náleží moc udělená lidem v dřívějších dobách, aby spravedlivě vládl a udržoval císařství.
Název císař znamená velitel, protože všechny osoby v říši poslouchají jeho příkazy a on není povinen poslouchat nikoho kromě papeže, a to pouze v duchovních záležitostech.
A z mnoha důvodů je vhodné, aby jeden člověk byl císařem a měl tuto moc v zemi.
Za prvé, aby odstranil neshody mezi lidmi a sjednotil je. Kdyby bylo mnoho císařů, nemohlo by se to podařit, protože svrchovanost přirozeně nevyžaduje společníka, ani ho nepotřebuje, ačkoli za všech okolností je vhodné, aby dobří a vzdělaní lidé císaři poskytovali rady a pomoc.
Druhým důvodem je, aby mohl vydávat nařízení a zákony, podle nichž by bylo možné spravedlivě soudit lid v jeho dominiích.
Za třetí proto, aby omezil pyšné a nespravedlivé a zlé lidi, kteří se svou špatností nebo mocí odvažují škodit nebo páchat zlo na svých podřízených.
Za čtvrté, aby chránil víru našeho Pána Ježíše Krista a ničil její nepřátele.
Kromě toho mudrcové prohlásili, že císař je náměstkem Božím v říši, aby uděloval spravedlnost ve věcech světských, stejně jako to činí papež v těch duchovních.
1266, sigilla.org, pečeť Alfonse X. ve stylizaci římského císaře
Zákon 2: Pravomoci císaře¶
[K.REVIZI]
Jakou mocí vládne císař a jak by měl používat císařství
Moc, kterou císař disponuje, je dvojího druhu, jedna de iure, druhá de facto. Ta, kterou má de iure, mu umožňuje vydat nový zákon nebo nařízení a změnit starý, pokud se domnívá, že je to pro obecné dobro jeho lidu, a navíc, pokud je zákon nejasný, má moc jej vykládat, a může také zrušit nějaký praktikovaný zvyk, pokud jej považuje za škodlivý, a vydat nový, který je dobrý.
Má také moc vynášet rozsudky a ukládat tresty ve všech provinciích své říše, když mu k tomu lidé dají důvod; a nikdo jiný nemá moc to dělat, leda ten, komu to nařídí, nebo někdo, komu to jako výsadu udělili císařové.
Stejně tak má pravomoc vybírat mýtné a dávat povolení k pořádání nových trhů v místech, kde si myslí, že by tak měl činit, a tuto pravomoc nemá nikdo jiný.
A na jeho příkaz nebo s jeho povolením se mohou v říši razit peníze, a ačkoli mnozí velcí páni razí kovy, nikdo nemá právo to dělat ve své zemi, kromě toho, komu k tomu bylo uděleno povolení.
On jediný má navíc právo stanovit hranice provincií a měst. Na jeho rozkaz se uzavírá válka, příměří a mír, a pokud vznikne spor o výsady, které on nebo jiní císaři, kteří mu předcházeli, udělili, musí takový spor rozhodnout on a nikdo jiný.
Má také pravomoc jmenovat v zemi místodržitele a soudce, kteří mohou podle práva a spravedlnosti rozhodovat věci místo něj.
Má pravomoc přijímat od nich zásoby, tributy a daně, a to stejným způsobem, jakým to byli zvyklí činit jiní císaři.
A i když lidé patřící k říši mají plnou kontrolu nad majetkem, který jim dědičně náleží, přesto, když ho některý z nich užívá v rozporu se zákonem nebo způsobem, jakým by neměl, má císař pravomoc ho napravit a potrestat, jak uzná za vhodné.
Kromě toho nařizujeme, že když císař chce někomu vzít pozemky nebo jiný majetek, ať už pro sebe, nebo aby ho dal někomu jinému; i když je pánem všech v říši, aby je chránil před násilím a zachovával spravedlnost, přesto nemá pravomoc zbavit někoho jeho majetku bez jeho souhlasu, ledaže by se dopustil něčeho, kvůli čemu by ho měl ztratit na základě zákona.
A stane-li se, že císař byl nucen jej odejmout, protože s ním musel disponovat ve společný prospěch země, je podle zákona povinen předem dát za zmíněný majetek spravedlivou náhradu, která má stejnou nebo vyšší hodnotu, aby byl vlastník vyplacen v očích všech dobrých lidí.
Když Římané, kteří dříve získali svou mocí vládu nad světem, vytvořili úřad císaře a svěřili mu veškerou moc a svrchovanost, kterou měli nad národy, aby udržoval a zákonně hájil společné dobro všech, přesto se podle jejich ujednání nestal vlastníkem majetku všech, takže by si jej mohl brát podle své vůle, ale mohl tak činit pouze na základě některých výše uvedených důvodů.
Tuto moc získává vladař, jakmile je zvolen všemi nebo většinou těch, kteří mají moc volit ho králem v tom místě, kde bylo dříve zvykem volit císaře.
Zákon 3: Autorita císaře de facto¶
[K.REVIZI]
Císař by měl být mocný de facto, aby jeho autorita byla tak úplná a dobře upravená, že by mohl více než ostatní osoby na svém panství působit silou a nátlakem na ty, kteří ho nechtějí poslouchat.
Aby získal autoritu tohoto druhu, je nutné, aby velel sboru rytířů, dělil je a byl v takové oblibě u jejich velitelů, aby k němu chovali náklonnost a starali se o své rytíře pro něj a pod jeho kontrolou, aby ho uznávali za svého pána a ty, kdo jim velí, za své velitele.
Měl by také ovládat hrady, pevnosti a přístavy říše, a zvláště ty které se nacházejí na barbarských hranicích, a ty v jiných královstvích, kde císař nemá žádnou moc, tak aby všechny vstupy a výstupy do říše byly v jeho rukou a pod jeho kontrolou.
Kromě toho by měl mít moudré, vzdělané, loajální a věrné muže, kteří by mu pomáhali a sloužili v takových záležitostech, jež jsou nezbytné pro jeho radu a které mu umožní udělovat lidem právo a spravedlnost.
Sám totiž nemůže vidět ani rozhodovat všechno, a proto nutně potřebuje pomoc od jiných, kterým důvěřuje a kteří mohou jednat místo něho a využívat přitom pravomoce, které od něj dostanou, v takových záležitostech, které by sám nemohl vykonat.
Mudrcové navíc prohlásili, že největší a nejdokonalejší autoritu, kterou může císař na svém panství de facto vykonávat, má tehdy, když miluje svůj lid a je jím milován.
Ukázali, že tuto lásku lze získat a zvýšit, když císař vykonává přesnou spravedlnost vůči těm, kteří ji potřebují, a tím, že někdy prokáže milosrdenství, pokud tak může učinit z nějakého vhodného důvodu, a tím, že ctí svůj lid slovem i skutkem a tím, že projevuje svou moc, a svou láskou k velkým podnikům a k vykonávání velkých činů a konáním důležitých věcí ve prospěch říše.
Rovněž uváděli, že císař, ačkoli může milovat svůj lid a oni jeho, může tuto lásku ztratit třemi způsoby.
Za prvé, když byl zjevně nespravedlivý; za druhé, když pohrdal lidmi svého panství a ponižoval je; za třetí, když se k nim choval tak tvrdě, že byli nuceni mít z něj velký strach.
Zákon 4: Výkon císařských pravomocí¶
[K.REVIZI]
Jak uvádějí staří mudrcové, existují dvě období, během nichž by císaři měli využívat věci nezbytných k řízení toho, co mají v každém z těchto období dělat. Jedním z nich je období míru, druhým období války.
V době míru by se měli připravit a opatřit si všechny věci, které jsou nezbytné pro dobu války, aby je měli připravené a mohli si jimi tím lépe pomoci, až to bude nutné.
Kromě toho by v téže době měli rozumně jednat při správě svého lidu a své země, přijímat vhodná opatření prostřednictvím zákonů, nařízení a daní a používat je proti pyšným a nespravedlivým a každému dávat to, na co má zákonný nárok.
Měli by také uspořádat a upravit své příjmy a veškerý svůj majetek tak, aby byl dobře připraven a oni z něj mohli těžit; neboť i když může být bohatství císaře velmi velké, není-li dobře upraveno, může z něj mít jen malý prospěch.
Kromě toho by se měl vhodným způsobem snažit shromáždit určitý poklad, ke kterému by se mohl uchýlit, až bude konat nějaký velký čin, a který by mohl v pravý čas vynést na světlo, aby mohl tím snadněji začít a dokončit svůj podnik.
Kromě toho dávní mudrcové pravili, že císař by měl v době války využívat zbraně a všechny ty věci, jimiž si může pomoci proti nepřátelům na moři nebo na souši.
Ukázali také, že císař by se měl radit se ctihodnými muži a rytíři, když jde o válečné záležitosti, a také s takovými jinými, kteří tomu rozumějí a musí se toho účastnit, když je to nutné.
Svou autoritu by měl s pomocí jejich rad využívat stejně, jako se při řešení sporů, které mezi lidmi vznikají, řídí radami osob znalých práva.
Zákon 5: Úřad krále¶
[K.REVIZI]
Králové, každý ve svém království, jsou Božími náměstky, kteří jsou ustanoveni nad lidmi, aby je udržovali v pravdě a spravedlnosti ve světských záležitostech, stejně jako to dělá císař ve své říši.
Dá se to plně vysvětlit dvěmi způsoby.
První z nich je duchovní, a definovali ho proroci a svatí, které náš Pán obdařil milostí, že znají věci s jistotou a dovedou je srozumitelně vysvětlit.
Druhý, je podle přirozenosti, jak vysvětlení poskytovali mudrcové znalí všech věci skrze přírodní vědy.
Svatí prohlásili, že král je na zemi dosazen, aby zastupoval Boha, aby plně rozděloval spravedlnost a každému dal jeho práva, a proto se král nazývá srdcem a duší lidu.
Neboť jako je duše obsažena v srdci člověka, a jejím prostřednictvím žije a udržuje se tělo, tak i spravedlnost uložená v králi je životem a oporou lidu na jeho panstvích.
Je jedno srdce, ze kterého přijímají jednotu všechny ostatní údy těla, aby tvořily jedno tělo. Také král je a měl by být jen jeden, a proto by s ním měly být sjednoceny i všechny osoby království, i když jich může být mnoho, aby mu sloužily a pomáhaly mu ve všech jeho činech.
A mudrcové přírodních věd prohlásili, že král je hlavou království. A jako z hlavy vycházejí všechny pocity, kterými jsou ovládány všechny údy těla, tak také pomocí příkazů, které pocházejí od krále, který je pánem a hlavou všeho lidu ve svém království, by měli být řízeni a vedeni a jednat v souladu s ním, aby ho poslouchali, podporovali, chránili a zvelebovali království, jehož je on duší a hlavou a oni jsou jeho údy.
1255, sigilla.org, královská jezdecká pečeť Alfonse X.
Zákon 6: Původ a význam¶
[K.REVIZI]
Slovo král znamená správce, protože nepochybně vláda království patří jemu. Zejména Aristoteles ve své knize zvané Politeia a jiní dávní mudrcové pravili, že v době pohanů byl král nejenom vůdcem a velitelem vojsk a soudcem nad všemi obyvateli království, ale vládl také v duchovních záležitostech, jejichž obřady byly tehdy prováděny ze zbožnosti a k uctění bohů, ve které věřili.
Z tohoto důvodu slovo král označovalo vládce ve světských i duchovních záležitostech.
A král zvláště odvozuje své postavení od Našeho Pána Boha. On je nazýván králem nad všemi králi, protože odvozují svůj úřad od Něho a On jim vládne a udržuje je na jejich místech na zemi, aby udělovali spravedlnost a právo. Proto jsou povinni udržovat a chránit osoby na svých panstvích pomocí spravedlnosti a pravdy.
Mudrcové také uvedli další význam slova král, neboť prohlásili, že král znamená totéž co pravidlo, díky kterému jsou všechny pokřivenosti odhaleny a narovnány. A tak také pomocí krále jsou odhalovány a narovnávány chyby.
Zákon 7: Význam a postavení krále¶
[K.REVIZI]
Proč je správné mít krále a jaké je jeho postavení
Kromě důvodů ospravedlňujících výše úřad císaře, dávní mudrcové uvedli mnoho dalších důvodů k existenci úřadu krále.
Přestože jsme z úcty k úřadu císaře o něm mluvili dříve, než o úřadu krále, v minulosti byli nejdříve králové a potom císaři.
Jedním z uvedených důvodů, proč je existence krále vhodná je, že všechny živé bytosti s sebou od přírody nesou vše, co potřebují, takže není vhodné, aby je někdo jiný zásoboval nezbytnými věcmi z jiného zdroje. Neboť jde-li o oděv, jsou již oděny, některé peřím, jiné srstí, kůží, šupinami a mušlemi, každý dle své povahy. Proto nepotřebují tkát, aby si mohli vyrobit oděv. Kromě toho mají ke své obraně někteří zobáky, jiní zuby, další drápy, jiní rohy, žihadla nebo peří, a proto je pro ně nevhodné, aby hledali jiné zbraně k sebeobraně.
Také co se týče jídla a pití, každý si najde to, co je pro něj nezbytné, a tak nemusejí hledat nikoho, kdo by jim uvařil, ani nic, čím by to mohli dobře ochutit, ani si to nemusí kupovat nebo na tom pracovat.
Člověk však nic z toho všeho sám pro sebe nemá, jen s pomocí mnoha ostatních, kteří hledají a shromažďují vhodné věci. Toto shromažďování se neobejde bez spravedlnosti, která nemůže být vykonána jinak než nadřízenými, které jsou ostatní povinni poslouchat.
A protože je jich mnoho, nevyhnutelně se někdy neshodnou, protože smýšlení lidí se přirozeně liší a někteří si přejí mít větší význam než ostatní.
V zájmu spravedlivé autority tedy bylo nutné, aby existovala jedna osoba, která by konala jako jejich hlava, jejíž moudrostí by se měli shodnout a řídit, stejně jako jsou všechny údy těla vedeny a řízeny hlavou.
A proto bylo vhodné, aby existovali králové a lidé je přijímali jako pány.
Existuje ještě jeden duchovní důvod k existenci králů, uvedený proroky a svatými, že totiž spravedlnost, kterou náš Pán Bůh musel na světě udělovat, aby lidé mohli žít společně v míru a přátelství, vyžadovala, aby ho někdo zastoupil ve světských záležitostech a každému uděloval jeho práva podle jeho zásluh.
A král zaujímá postavení Boha, aby mohl rozdělovat spravedlnost a právo v království, kterému vládne, stejně jako císař zaujímá takové postavení ve své říši, jak jsme uvedli výše.
A to je ještě více pravda proto, že král má své postavení na základě dědictví a císař své na základě volby.
1284, General Estoria. Alfons X. diktuje. Po pravici mu sedí dva princové, kaplan a zapisovatel, po levici kancléř a rádce.
Zákon 9: Způsoby získání suverenity¶
[K.REVIZI]
Králem je legitimně nazýván ten, kdo oprávněně získá suverenitu, kterou může získat spravedlivě těmito čtyřmi způsoby.
Za prvé, když nejstarší syn, nebo některý z ostatních nejbližích příbuzných krále v době jeho smrti, na základě dědictví zdědí království.
Za druhé, lze suverenitu získat volbou všech obyvatel království, kteří si jej vyberou jako dědice, když neexistuje žádný příbuzný, který by mohl zdědit panovnickou moc po zemřelém králi de iure.
Třetím způsobem je sňatek. To se stane, když se někdo ožení s ženou, která je dědičkou království, a i kdyby nepatřil ke královskému rodu, může být po sňatku s ní titulován jako král.
Za čtvrté může suverenitu udělit papež nebo císař, když některý z nich vytvoří krále v těch zemích, kde na to mají právo.
Tedy tam, kde králové získávají svou svrchovanost některým z výše uvedených způsobů, jsou legitimně nazýváni králi.
Kromě toho by měli vždy brát ohled na společné blaho svého lidu, a nikoliv o své vlastní, protože prosperita a bohatství lidu je jakoby jejich vlastní.
Měli by také milovat a ctít ty, kteří mají vyšší, střední nebo nižší postavení, každého podle jeho postavení.
Měli by mít radost ze stýkání s ingelitentní společností, pěstovat lásku a harmonii mezi svými lidmi a udržovat spravedlnost tím, že každému přiznají jeho práva.
Měli by více důvěřovat svým vlastním lidem než cizím, protože jim vládnou přirozeně, a nikoli z donucení.
Zákon 10: Tyranové¶
[K.REVIZI]
Význam slova tyran a jak tyran používá svou moc v království poté, co ji získal
Slovem tyran se rozumí vladař, který se zmocnil nějakého království, nebo zemi násilím, podvodem nebo zradou.
Poté, co taková osoba získá důkladnou kontrolu nad zemí, dává přednost jednání ve svůj vlastní prospěch, i když to může způsobit poškození země, než pro společný prospěch všech, protože neustále žije v očekávání, že zemi ztratí.
Dávní mudrcové prohlásili, že aby tyran mohl uskutečnit svá přání svobodněji, vždy využívá svou moc proti lidu pomocí tří druhů lsti.
Za prvé, vždy vynakládá úsilí na to, aby udržel své poddané v neznalosti a strachu, protože se pak proti němu neodváží povstat nebo se vzepřít jeho přáním.
Za druhé podporuje nespokojenost mezi lidmi, aby si navzájem nedůvěřovali, protože dokud žijí ve sváru, neodváží se pronést jakýkoli projev proti králi, protože mají strach, že mezi sebou nezachovají ani důvěru, ani tajemství.
Za třetí se je snaží ožebračit a zaměstnávat je tolika břemeny, že je nikdy nemohou dokončit, protože pak budou mít vždycky tolik starostí s vlastním neštěstím, že nikdy nebudou mít odvahu pomýšlet na to, aby se dopustili nějakého činu proti vládě tyrana.
Kromě toho všeho se tyran vždy snaží mocné vyplenit a moudré usmrtit. Vždy na svých panstvích zakazuje bratrstva a spolky a neustále potřebuje informace o tom, co se říká nebo děje na jeho panství.
Spíše než domorodcům, kteří musí vykonávat službu z donucení, důvěřuje cizincům, že mu poradí a ochrání ho, protože ti mu slouží dobrovolně.
Rovněž nařizujeme, že i když člověk získá svrchovanost nad královstvím některým z výše uvedených způsobů uvedených v předchozím zákoně, pokud by špatně využíval své moci některým ze způsobů uvedených výše v tomto zákoně, mohou ho lidé odsoudit jako tyrana a jeho vláda, která byla zákonná, se stane nezákonnou. Tak uvádí Aristoteles v knize, která pojednává o vládě městům a královstvím.
Zákon 11: Druhy velmožů¶
[K.REVIZI]
Ostatní výše zmínění velmožové, kteří mají čest vládnout dědičně, jsou princové, vévodové, hrabata, markýzi, soudcové a vikomti.
Římský císař byl dříve nazýván princem, z toho důvodu, že svrchovanost říše pochází od něj, a je to obecný název, který se používá pro krále.
V některých jiných zemích, jako v Německu, v Moreji a v Antiochii, se však jedná o titul zvláštní hodnosti a není zvykem označovat tímto jménem jiné než výše uvedené hodnosti.
Vévoda znamená hlavního vojevůdce, který v dávných dobách dostával tento úřad z rukou císaře. Vzhledem k tomu, že tento úřad patřil k význačným poctám, císař obdarovával tyto úředníky velkými statky, které se dnes nazývají vévodství. Vévodové jsou z tohoto důvodu jsou nazýváni vazaly císařství.
Hrabě znamená společníka, který denně doprovází císaře nebo krále a poskytuje mu zvláštní služby. Některá hrabata se nazývají palatinové, to je totéž co palácová hrabata, protože tam zůstávají s panovníkem a neustále mu slouží. Pozemkové statky darované těmto úředníkům se nazývají hrabství.
Markýzem se rozumí pán nějakého velkého okrsku, který je součástí území království.
Soudce znamená někoho který vydává rozhodnutí, a není zvykem dávat tento titul jakémukoli pánovi, kromě čtyř, kteří soudí a vládnou na Sardinii.
Vikomt je titul úředníka, který zastupuje místo hraběte.
Zákon 12: Pravomoci velmožů¶
[K.REVIZI]
Svrchovanost knížat, vévodů a dalších velmožovů, o kterých jsme mluvili v předchozím zákoně, je dedičná. Je to tak správně proto, že i když jsou císař a král velkými pány, nemohou žádný z nich vykonat více než jeden člověk.
Proto bylo nutné, aby císařové a králové měli na svých dvorech ctihodné muže, kteří by jim mohli sloužit a kteří by mohli vládnout lidu a zastupovat je v těch záležitostech, kterými se musí na jejich rozkaz zabývat.
Každý z nich má ve svém obvodu pravomoc vykonávat spravedlnost a vykonávat všechny ostatní úkony týkající se soudní pravomoci, jak k tomu opravňují pravomoci, udělené císaři a králi. Ti jim v první řadě svěřili vládu nad zemí, nebo podle druhu vlády, kterou spravovali po dlouhou dobu, s výjimkou toho, že bez souhlasu lidu nemohou nic uzákonit, vydat zákon nebo nějaké nové nařízení.
V zemích, kterým vládnou, by v ostatních záležitostech měli svou moc využívat zákonně stejným způsobem, jak jsme uvedli v předchozích zákonech o povinnostech králů a císařů.
Zákon 13: Zvláštní druhy velmožů¶
[K.REVIZI]
Komu se říká catanes, valvasores, potestades a zmocněnci a jakou mají moc
Catanes a valvasores se v Itálii říká těm osobám šlechtického původu, kterým se ve Španělsku říká infanzones. Ačkoli infanzones jsou dobrého a starobylého původu, a mají rozsáhlý pozemkový majetek, přesto se nevyrovnají výše uvedeným velmožům. Navíc nemohou a ani by neměli vykonávat autoritu nebo vládu nad statky, které vlastní, s výjimkou těch, které jim byly svěřeny na základě pravomocí udělených císaři a králi.
Volení správci měst a velkých hradů se v Itálii nazývají podesta. Ti mají pravomoc soudit podle práva nebo fueros v oblastech, ve kterých byli jmenováni, s takovými pravomocemi a po takovou dobu, které jim byly přiděleny obyvatelstvem dané oblasti, a ne více.
Zástupce je název úředníků, kteří vykonávají funkci guvernérů místo císařů, králů a velmožů v provinciích, hrabstvách a velkých městech, když tito nemohou být osobně přítomni. Tito úředníci by měli vykonávat pravomoce, vladařů, kteří je pro dané oblasti jmenovali, s výjimkou případů, kdy jim to výslovně zakážou.