76. O partyzáně

Začneme tedy s partyzánou, která je nejjednodušší, a tudíž z ní všechny ostatní zbraně vycházejí. Vynechám zamyšlení nad tím, kdo ji vynalezl, protože se to sem příliš nehodí. Tvrdím ale, že partyzána byla vynalezena jen a pouze k tomu, aby pěšáci v bitvě mohli partyzánou ohrozit jízdní jednotky (které na ně nemohly dosáhnout meči), a to jak hrotem tak ostřím. Dále zbraně, které mohou být vymrštěny vpřed na délku paže, jsou především klamné [falešné], protože díky tomu mohou zranit stejně dobře lučištníka na koni jako jiné jízdní jednotky.

Proto byly partyzány vyráběny veliké, těžké [PAIZE] a z bezvadné oceli, aby mohly drtit brň a lámat železo.

Je pravda, že lze nalézt starodávné zbraně tohoto typu, které jsou tak velké a tak dobře zakalené, že mají sílu projít jakýmkoli železem. Později, když lidi napadlo, že se zbraní původně určenou pouze k útočení, by se dalo také bránit (tím by se z ní stala perfektní zbraň), přidali k ní dva háky nebo vidlice, kterými bylo možno zastavit úder, který přichází od špičky a pokračuje podél tyče, aby zranil partyzánou ozbrojenou osobu. A tyto vidlice (nebo mohu říci obranné prvky) byly některými lidmi umístěny na ten konec železa, který přechází na tyč. Vyráběli tvary hákovité a ostré, na pěst dlouhé, a nejčastěji obrácené hrotem proti nepříteli, takže by nakonec mohly sloužit nejen k obraně, ale také k zasazení úderu. Nakonec, protože by se neměla zvětšovat velikost a váha partyzány (která by měla být hbitá a mělo by se s ní pracovat pohodlně), zmenšili železnou část a přidali železa na vidlice neboli obranné prvky. A tím vytvořili novou zbraň – korseku, která díky zmenšené váze a délce čepelí nemá příliš síly pro úder čepelí – sek, ale celá její síla tkví v trojitém bodu. Jiní lidé neumístili tyto obranné prvky na spodní konec železa, ale doprostřed. Tito lidé si velmi cenili možnost sekat ostřím, a proto zanedbali šířku a váhu železa určeného k obraně, které připojili na zadní stranu ostří. Byl to prostý špičatý železný hrot, který pohybem mohl zasadit úder a zranit. Někdo může namítnout, že kdyby ten železný hrot byl určen k útoku, mohli tam stejně dobře nechat pouze naostřenou čepel, která snáze zasáhne, protože je delší. Na to odpovídám, že údery rubem (zadní částí ostří zbraně) jsou velmi slabé a hrot zasáhne a způsobí zranění mnohem snadněji než ostří. Takže vznikl požadavek na umístění nějakého zařízení na tomto slabém místě. Proto tito lidé vyrobili další starodávnou zbraň zvanou halberda, ze které lidé v našem čase odvodili a vyrobili jiný druh halberdy a halapartnu. Tyto zbraně byly vyrobeny s ohledem na získání obou výhodných vlastností – zajišťovaly obranu a zvyšovaly možnosti útoku. Zvláštní důraz byl kladen na to, že si jejich konstruktéři při práci s nimi velmi dobře všimli, že člověk s touto zbraní může dělat šest pohybů. To jest jeden směrem na hlavu, jeden směrem na nohy, jeden na pravý bok, jeden na levý, jeden vstříc nepříteli a jeden zpátky vstříc sama sobě. Pět z těchto pohybů mohlo útočit a poslední nemohl být použit ani k útoku ani k obraně. Aby tedy tento poslední pohyb nebyl zbytečný a promarněný, přidali k halberdě hák s hrotem obráceným k držadlu, kterým je možno velmi snadno trhat zbroj a silou stahovat muže z koní. Ti, kteří vytvářeli střední nebo prostřední halberdu, by tento hák umístili na bezpečné neboli zadní ostří. Ti, kteří vynalezli halapartnu, by jej umístili na ostří, a ponechali ostří tak dlouhé, aby hák nepřekážel spodnímu konci ostří, ale raději (aby ostří mohlo docílit lepšího využití) naostřili hák tak, aby mohl po celé své vnitřní i vnější délce řezat. Takže dospívám k závěru, že halapartna je nejlepší ze všech těchto zbraní, protože zasahuje a působí zranění ve všech uvedených šesti pohybech a její obranné prvky jak řežou tak bodají. Toto ale nové druhy halberd neumí, protože jsou z výše zmíněných důvodů vyrobeny raději pro lehkost a rychlost a odvahu, než aby byly opravdu výhodné. Jejich ostří není dost rychlé pro úder, a hrot je tak slabý, že se zlomí nebo ohne při zásahu do jakékoli tvrdé věci. Proto není halberda ve válkách ceněna tolik, jako arkebuza a píka, které jsou dnes silou všech armád.

Pro shrnutí: partyzánou je možno udeřit hrotem a ostřím v pěti pohybech; korsekou pouze hrotem a jen v pohybech toto umožnujících; s halberdou a halapartnou hrotem a ostřím v šesti pohybech. Protože výcvik s těmito zbraněmi a jejich použití je specializováno na vytváření průchodu mezi různými píkami a jinými zbraněmi a k vytváření průlomu a zmatku v bitevní formaci, používá se velmi pohodlný způsob ovládání a práce s těmito zbraněmi. Partyzánu, halberdu a halapartnu (s výjimkou korseky, kterou by v tomto případě bylo neefektivní držet takto, protože nemá sílu v čepeli) je třeba držet uprostřed tyče, patou ratiště vpředu a velmi nízko, hrotem blízko u hlavy. Patou (polovinou tyče od ruky dolů) je třeba krýt a odrážet hroty a body pík a jiných zbraní. Tím se vytvoří prostor pro výpad kroku zadní nohy, ve stejném okamžiku je třeba co nejsilněji nechat padnout zbraň ostřím dolů napříč přes píky. Tento druh úderu je natolik silný (při správném provedení, které počítá s tím, že zbraň jde shora dolů a je sama o sobě velmi těžká), že srazí a poláme nejen píky, ale také libovolně silnou překážku. Takto se nedá použít korseka, která má málo síly v zasazování seků. Ale když je někdo omezen tím, že musí korseku používat, neměl by tyčí ani krýt ani odrážet, ale hned po odrazu a vytvoření cesty železem a přídavnými hroty pouze bodat. Mezi výše zmíněnými čtyřmi zbraněmi je korseka pro tento způsob boje nejméně výhodná. Partyzána je nelepší a nejpohodlnější, protože se s ní nelze bránit jinak, než využitím ratiště, a protože má nejvíce síly k lámání pík svou vahou a tíhou, a to především protože nemá k ostří přidělané žádné věci, které by bránily čistému seku. Proto by se k vytváření průchodu mezi píkami měla používat partyzána (je k tomu zvláště dobře uzpůsobena). Měla by je lámat a srážet dolů i s jinými zbraněmi. Také s ní lze bojovat jeden na jednoho, i když k to není běžně zvykem. Všechny tyto zbraně je možno použít v souboji jeden na jednoho, protože s nimi lze útočit i krýt. Opatrní a moudří lidé, kteří se dostali do takových situací, mohou sami rozhodovat co budou a nebudou se zbraní provádět. Já zde uvedu svůj názor na to, co lze s těmito zbraněmi dělat v boji jeden na jednoho, kde se budu věnovat naráz korsece, halapartně a halberdě, protože se od sebe velmi málo liší a jsou svým způsobem vlastně jedno a to samé.