11. Jak se bránit

Jsou tři způsoby jak se ubránit úderu zasazenému ostřím nebo hrotem meče: první je nastavit svou zbraň proti úderu tak, že zbraň, která přichází zasáhnout hlavu nebo tělo, nemůže dokončit pohyb na místo, kam byla namířena, ale je jí zabráněno nějakou překážkou postavenou proti ní, ať už je to meč, dýka, halapartna, kopí nebo cokoli jiného, co má v tu chvíli člověk po ruce. Stává se, že ne vždy má člověk při sobě vhodné zbraně. Je možno prohlásit, že voják se liší od jiných lidí nejen proto, že je zručnější v ovládání meče nebo kopí, ale protože je to odborník, který v každé příležitosti pozná nejlepší výhodu a s rozvahou se může bránit s jakoukoli věcí, kterou má zrovna po ruce, a díky tomu může i zranit nepřítele, aniž vy se vystavoval nebezpečí. V tomto, a ničem jiném, spočívá opravdové umění bojovat.

Sám sebe klame ten, který si myslí, že se může naučit toto Umění tím, že bude cvičit několik málo vybraných pohybů hrotem a ostřím – protože málo triky získá také málo vědomostí. Náhoda v tomto umění je tak nebezpečná a proměnlivá, že je naprosto nemožné si něco předem rozmýšlet a připravovat; s výjimkou takového člověka, který má univerzální znalosti o útočení a obraně, a ne jen o meči, dýce, tarči, kopí a halapartně. Člověk s sebou nemá zbraně pokaždé, když ho okolnosti donutí útočit nebo se bránit. Je přinucen bránit se kusem dřeva proti kopí, židlí či lavicí proti meči, nebo pláštěm proti dýce. V takovém případě člověk běžně použije spoustu věcí, které nejsou určené k tomuto účelu a zachází s nimi tak, jak ho to učí přirozený instinkt. A tento instinkt není nic jiného, než znalost dříve naučených [zažitých] pravidel. Tyto znalosti, i když jsou naroubovány do mysli od přírody, jsou vylepšovány Uměním, které jim pomáhá. A tyto znalosti dělají člověka tak sebejistého a neohroženého, že se odváží vstoupit do jakkoli velkého nebezpečí, a odhadovat z kvality a pozice zbraně co může způsobit, nebo jak může útočit či bránit. Z tohoto odhadu pramení znalost všeho, co musí udělat a jak se má pohybovat, aby se vyhnul nebezpečí.

Ale abych se vrátil ke svému záměru, jmenovitě ke způsobu jak se bránit, když se zbraň nastaví proti zbrani – tento způsob je používán běžně, ale ne tak výhodně, jak by bylo možno. A důvod je tento: když člověk usiluje o střet se zbraní, která přichází jej zasáhnout (aniž zdůrazním, že jeho vlastní zbraň může bránit, nebo aniž vím jak by měla bránit) ustoupí tělem, udělá krok, a dopustí se všech následujících chyb:

• Zaprvé, tím, že ustoupí, čelí meči nepřítele u jeho hrotu, který nese nejvíce síly, a tudíž mu dělá velké problémy vydržet úder.
• Zadruhé, když by chtěl udeřit nepřítele, nezbytně se by se musel vrátit nohama zase zpátky tam, kde byl předtím, a kdyby chtěl nepřítele udeřit větší silou musel by dopředu ještě o něco víc. A na to potřebuje tolik času, že se mu nepřítel nejen snadno ubrání, ale také může velmi dobře a bezpečně udeřit znovu. Aby tedy člověk mohl bezpečně použít tento způsob obrany, je nezbytné a potřebné, aby při střetu s mečem nepřítele neustupoval, ale aby levou nohou udělal výpad šikmého kroku dopředu. Tím způsobí, že se střetne se sekajícím mečem v takové jeho části, ve které má nejméně síly ublížit, a tudíž jednoduše vydrží úder. Pokud meč útočí bodem, musí najít čepel a odrazit ji na stranu, protože i maličký pohyb má dost síly na to, aby mohl vyvést útočící hrot na místo, ve kterém už vůbec nemůže ohrozit. Provedením šikmého kroku se získá výhoda [jak při obraně proti seku tak proti bodu], protože se jím tělo dostane mimo přímou linii a stojí tak blízko a připravené pro útok na nepřítele, že může okamžitě udeřit. Stejně tak nepřítel nemůže dostatečně rychle a daleko uniknout, aby jej úder nezasáhl. Proto musí člověk při pronásledování nepřítele použít přímý krok pravé nohy, který je tak silný a rychlý, že mu nepřítel nemůže uniknout. A protože tento způsob obrany je, podle mého mínění, nejkratší a nejspolehlivější, budu mu dávat přednost před každým ostatním. Jsou i jiné způsoby obrany. Když si člověk všimne, že nepřítelův meč při seku opisuje příliš velký kruh, může ho bodnout ještě předtím, než útočníkův meč dopadne. Nebo když nepřítel bodá (ale dělá to pomalu), může jej také bodnout, co nejrychlejším pohybem. Což je nejvýhodnější a možná i lepší z těchto dvou způsobů. Protože neexistuje člověk, který se sám zbrkle nabodne na zbraň [drženou ve vbodnici], nebo když zjistí, že je možno jej zasáhnout, že se nestáhne a nezadrží úder, který měl zrovna připravený. A i když jsou takoví, kteří když jsou zasaženi, zbrkle pokračují dál, většina lidí to neudělá, i kdyby ve chvíli, kdy jsou zasaženi, nejvíce zuřili. Spíše se po zásahu nebo zranění stáhnou a dostanou strach a protože z nich teče krev, jsou stále slabší a slabší. Ale když už jsou takto zraněni, určitě jim bude ku prospěchu tato dobrá rada: Neznepokojovat se velikostí zranění a nést je trpělivě, protože to, co udělají ve zběsilosti a přezíravosti, se jim vrátí k jejich vlastní škodě.
• Třetí způsob obrany je ustoupit tělem z přímé linie na jednu nebo druhou stranu. Toto se málokdy používá samostatně, ale často je úhyb těla doprovázen nastavením zbraně nebo výše uvedeným druhým způsobem [úhyb tělem spolu s nastavením hrotu ve vbodnici proti nepříteli nebo rovnou se zárazem bodu]. Pokud by úhyb měl být použit samostatně, provede se následovně: Člověk se vyhne úderu, a zaútočí na nepřítele ve stejnou chvíli, kdy je nepřítel natažený ve svém úderu [kdy dokončuje úder].